The Auspicious Lord Who Ends Suffering: Śiva’s Compassionate Nature


TaHiEnFrEs

சிவபெருமான் அடியவர்‌ அல்லலை அறுப்பவன்‌. இதனைச்‌ “சிறந்தடியார்‌ சிந்தனையுள்‌ தேனூறிநின்று, பிறந்த பிறப்பறுக்கும்‌ எங்கள்‌ பெருமான்‌” என்று திரு மணிவாசகப்பெருமான்‌ அருளிச்‌ செய்துள்ளார்‌. இச்செய்தியைக் கலித்தொகை

“ஆறறி அந்தணர்க்‌ கருமறை பலபகர்ந்து
தேறுநீர்‌ சடைக்‌ கரந்து திரிபுரந்‌ தீமடுத்துக்‌
கூறாமல்‌ குறித்ததன்மேல்‌ செல்லும்‌ கடுங்கூளி
மாறாப்போர்‌ மணிமிடற்‌ றெண்கையாய்‌ கேளினி”

கடவுள்‌ வாழ்த்து

என்று கூறுகின்றது. நான்முகனுக்கு நான்கு மக்கள்‌. சனகர்‌, சனந்தனர்‌, சனாதனர்‌, சனற்குமரர்‌ என்பார்‌. நால்வரும்‌ நற்‌ கலை பல கற்றும்‌ வீடுறுநெறியை விளக்கமாகக்‌ கண்டிலர்‌. எனவே சிவபிரானை அணுகினர்‌. அவன்‌ வாக்கிறந்த பூரணமாய்‌ மனத்துக்கப்பாலாய்‌ எல்லாமாய்‌ உள்ளதுமாய்‌ உள்ள பொருளை உணர்த்தினான்‌. அதனை எவ்வாறு உணர்த்தினான்‌? கரதலம்‌ மோன முத்திரையைக்‌ காட்டிச்‌ சொல்லாமல்‌ சொல்லியருளினான்‌. இதனையே

“ஆறறி அந்தணர்க்‌ கருமறை பலபகர்ந்து” என்றது. மதங்கொண்ட யானை யாவற்றையும்‌ அழிவு பண்‌ணும். அதைவயப்படுத்திப்‌ பயிற்சி தந்தால்‌ மக்கட்‌ பணிகளைச்‌ செய்யும்‌. அதுபோலக்‌ கங்கையாறு வீறுகொண்டு பாய்ந்தால்‌ உலகம்‌ நீறுபடும்‌. அதை துளியாக்கிச்‌ சடையிலே கரந்து அதன்‌ வீறு ஒழித்து நிலவுலகிற்‌ பாய்ந்து நலம்‌ பல விளையச்‌ செய்தான் பரமன்‌.

சிவபிரானே சருவ சங்காரகருத்தா என்பதைச் சரப உபநிடதம்‌ “யோந்தகாலே ஸர்வலோகாந்‌ ஜஹாரஸ ஏக ச்ரேஷ்டச்சஸர்வ” என்று கூறும்‌.

அடைந்தவர்க்கு அளி செய்‌யும்‌ அண்ணல்‌ அரன்‌, அதனையே நீலமணியொத்த அவனது மிடறு காட்டி நிற்கும்‌. கடலின்‌ தோன்றிய நஞ்சை எம்பிரான்‌ உண்டு உலகைக்‌ காவானேல்‌ யாவரும்‌ அழிந்திருப்பர்‌, இதனை

“பூரரோடும்‌ விண்ணோர்கள்‌ பறந்தோடப்‌ புரந்தரனார்‌ பதி விட்டோடத்‌ தேரோடும்‌ கதிரோட மதியோட விதியோடத்‌ திருமால்‌ மேனிக்‌ காரோடத்‌ தொடர்ந்தோடும்‌ கடல்விடத்தைப்‌ பரமனுண்டு காவா விட்டால்‌ ஆரோடும்‌ நீரிருப்பீர்‌ எங்கோடியுயிர்‌ பிழைப்பீர்‌ அறிவிலீர்காள்‌?”

என்று திருக்குற்றாலத் தலபுராணம்‌ கூறும்‌.

சிவஞான பூஜா மலரில்(1988) இருந்து…


Śivaperumān aḍiyavar allalai aṟuppavaṉ. Itaṉaic‌ “ciṟanṭaḍiyār‌ cintaṉaiyuḷ‌ tēṉūṟiniṉṟu, piṟanta piṟappaṟukkum‌ eṅkaḷ‌ perumāṉ‌” eṉṟu Tiru Maṇivācakapperumāṉ‌ aruḷic‌ ceytuḷḷār‌. Iccceytiyaik Kalittokai

“Āṟaṟi antaṇark‌ karumaṟai palapakarttu

Tēṟunīr‌ caṭaik‌ karantu Tiripurant‌ tīmaṭuttuk‌

Kūṟāmal‌ kuṟittataṉmēṉ‌ cellum‌ kaḍuṅkūḷi

Māṟāppōr‌ maṇimiṭaṟ‌ ṟeṇkaiyāy‌ kēḷiṉi”

Kaḍavuḷ‌ vāḻttu

eṉṟu kūṟukiṉṟatu. Nāṉmukaṉukku nāṉku makkal‌. Saṇakar‌, Saṇantaṉar‌, Saṇātaṉar‌, Saṇatkumara‌ eṉpār‌. Nālvarum‌ naṟ‌ kalai pala kaṟṟum‌ vīḍuṟuneṟiyai viḷakkamākak‌ kaṇḍilar‌. Eṉavē Śivapirāṉai aṇuṅiṉar‌. Avaṉ vākkiṟanta pūraṇamāy‌ maṉattukkappālāy‌ ellāmāy‌ uḷḷatumāy‌ uḷḷa poruḷai uṇarttiṉāṉ‌. Ataṉai evvāṟu uṇarttiṉāṉ‌? Karatalam‌ mōṉa muttiraiyaik‌ kāṭṭic‌ collāmal‌ colliyarulinaṉ‌. Itaṉaiyē

Āṟaṟi antaṇark‌ karumaṟai palapakarttu” eṉṟatu. Matankoṇḍa yāṉai yāvaṟṟaiyum‌ aḻivu paṇ‌ṇum. Ataivayappaḍuttip‌ payiṟci tantāl‌ makkaṭ‌ paṇikaḷaic‌ ceyyum‌. Atupōlak‌ Kaṅkaiyāṟu vīṟukoṇḍu pāyntāl‌ ulakam‌ nīṟupaḍum‌. Ataituḷiyākic‌ caṭaiyilē karantu ataṉ‌ vīṟu oḻittu nilavulakiṟ‌ pāyntu nalam‌ pala viḷaiyac‌ ceytāṉ Paramaṉ‌.

Śivapirāṉē Sarva Saṅkārakaruttā eṉpataic Carabha Upaniṣatam‌ “Yōntakālē Sarvalōkān‌ Jahārasa ēka śrēṣṭhaścasarva” eṉṟu kūṟum‌.

Aḍaintavarkku aḷi ceyyum‌ aṇṇal‌ Araṉ‌, ataṉaiyē nīlamaṇiyotta avaṉatu miṭaṟu kāṭṭi niṟkum‌. Kaḍaliṉ‌ tōṉṟiya nañcai empirāṉ‌ uṇḍu ulakaik‌ kāvāṉēl‌ yāvarum‌ aḻintiruppar‌, itaṉai

“Pūrarōḍum‌ viṇṇōrkaḷ‌ paṟantōḍap‌ purantaraṉār‌ pati viṭṭōḍat‌ Tērōḍum‌ katirōḍa matiyōḍa vitiyōḍat‌ Tirumāl‌ mēṉik‌ Kārōḍat‌ toḍarntōḍum‌ kaḍalviḍattaip‌ Paramaṉuṇḍu kāvā viṭṭāl‌ Ārōḍum‌ nīriruppīr‌ eṅkōḍiyuḷir‌ piḻaippīr‌ aṟivilīrkāḷ‌?”

eṉṟu Tirukkuṟṟālat Talapurāṇam‌ kūṟum‌. 

(Śivajñāṉa Pūjā Malaril (1988) iruntu…)

भगवान शिव: दुखों का नाश करने वाले और परम सत्ता

शिवपेरुमान (भगवान शिव) अपने भक्तों के दुखों का नाश करने वाले हैं। तिरुमणिवासकपिरुमान ने इस बात की पुष्टि करते हुए कहा है, “वह हमारे स्वामी हैं जो श्रेष्ठ भक्तों के मन में शहद के रूप में उभरते हैं और जन्म के चक्र को काटते हैं।” 

कलिथोकै (कलिथोकाई) भी इस विचार को ‘कडवुल वाळत्तु’ (देवता की स्तुति) में व्यक्त करता है:

“छह ज्ञान वाले ब्राह्मणों (सनकादि ऋषियों) को कई दुर्लभ वेदों का उपदेश देकर,

अपने जटाओं में स्वच्छ जल (गंगा) को छुपाकर, त्रिपुरा को अग्नि के हवाले करके,

बिना बोले ही अपने लक्ष्य की ओर बढ़ने वाले उग्र भूतों (कडुंगूळी) के साथ,

अविचल युद्ध करने वाले, नीले कंठ वाले, आठ हाथ वाले (हे शिव), अब सुनिए!”

ब्रह्मा (नानमुकन) के चार पुत्र थे: सनकर, सनंतनर, सनातनर और सनतकुमारर। चारों ने कई अच्छी कलाएँ सीखीं, लेकिन मोक्ष के मार्ग को स्पष्ट रूप से नहीं जान पाए। इसलिए, वे भगवान शिव के पास पहुँचे। उन्होंने उन्हें उस सत्ता के बारे में बताया जो वाणी से परे, परिपूर्ण, मन से परे, सब कुछ और मौजूद है। उन्होंने इसे कैसे समझाया? उन्होंने ‘मौन मुद्रा’ (शांति की मुद्रा) दिखाने के लिए अपना हाथ उठाया, बिना बोले ही बोल दिया। इसी का उल्लेख है “छह ज्ञान वाले ब्राह्मणों को कई दुर्लभ वेदों का उपदेश देकर” में।

एक मदमस्त हाथी सब कुछ नष्ट कर देगा। लेकिन अगर उसे वश में करके प्रशिक्षित किया जाए, तो वह मानव कार्यों में सहायता करेगा। उसी प्रकार, यदि गंगा नदी पूरे बल से बहती, तो संसार राख हो जाता। परमेश्वर ने इसे एक बूंद में बदल दिया, इसे अपनी जटाओं में छुपा लिया, इसका बल कम किया और इसे दुनिया में प्रवाहित करके कई अच्छे कार्य किए।

सरभ उपनिषद पुष्टि करता है कि शिव ही सर्व संहारकर्ता (सभी विनाशों के निर्माता) हैं, यह कहते हुए: “योऽन्तकाले सर्वलोकान् जहार स एक श्रेष्ठश्च सर्व:” (जो अंत समय में सभी लोकों को नष्ट कर देते हैं, वे ही सर्वश्रेष्ठ और सब कुछ हैं)।

शरण लेने वालों को दया प्रदान करने वाले स्वामी, हरन (शिव), का नीला कंठ इसी का प्रमाण है। यदि हमारे प्रभु समुद्र से निकले विष का सेवन करके संसार की रक्षा न करते, तो सभी नष्ट हो गए होते। 

तिरुक्कुत्रालत् तलाईपुराणम इस पर विचार करता है:

“जब बुररर (राक्षस) और स्वर्ग के निवासी भाग गए, जब पुरंतरनार (इंद्र) ने अपनी जगह छोड़ दी, जब रथ पर सवार सूर्य, चंद्रमा और नियति भाग गए, जब तिरुमाल (विष्णु) के शरीर के बादल भागने लगे, और परमेश्वर ने पीछा करने वाले समुद्र के विष का सेवन करके रक्षा नहीं की होती, तो तुम किसके साथ रहते? कहाँ भागकर अपने प्राण बचाते, ओ अज्ञानी!”

Lord Śiva: The Reliever of Devotees’ Distress and the Supreme Reality

Śivaperumān (Lord Śiva) is the one who cuts away the distress of his devotees. Tirumuṇivācakapperumān confirms this, stating, “He is our great Lord who wells up as honey in the thoughts of the noble devotees, cutting away the births we take.” The Kalittokai echoes this sentiment in the ‘Kaḍavuḷ Vāḻttu’ (Benediction of the Deity):

“Having taught many rare Vedas to the six-knowledge-possessing sages (Sanakādi), Concealing the clear water (Gaṅgā) in his matted locks, setting fire to the three cities (Tripuram), The fierce spirits (Kaḍuṅkūḷi) that move towards their goal without being told, O eight-armed one with the jewel-like throat of unceasing war, listen now!”

Brahma (Nānmuhaṉ) had four sons: Saṇakar, Saṇantaṇar, Saṇātaṇar, and Saṇatkumara (the Sanakādi Sages). Though all four mastered many excellent arts, they could not clearly see the path to moksha (liberation). Therefore, they approached Śivaperumān. He enlightened them about the entity that is beyond speech, complete, beyond the mind, all-pervading, and existent. How did he enlighten them? He raised his hand, showing the Mouna Mudrā(Gesture of Silence), speaking without words. This is what is meant by “Having taught many rare Vedas to the six-knowledge-possessing sages.”

A maddened elephant will cause destruction. If it is controlled and trained, it will perform human tasks. Similarly, if the river Gaṅgā had flowed with full force, the world would have been reduced to dust. The Supreme One turned it into a drop, concealed it in his matted locks, removed its ferocity, and allowed it to flow into the world, bringing forth many benefits.

The Śarabha Upaniṣad confirms that Śiva is the Sarva Saṅkāra Kārttā (Creator of all Annihilation), stating: “Yontakale sarvalokan jahārasa eka śrēṣṭhaśca sarva” (He who, at the end of time, destroys all worlds, He alone is the greatest and the all).

Haraṇ (Śiva), the Lord who grants grace to those who surrender, demonstrates this through his throat, which resembles a blue gem. If our Lord had not consumed the poison that arose from the ocean and protected the world, everyone would have perished.

The Tirukkuṟṟālat Talaipurāṇam asks:

“When the pūrarar (demons) and heavenly beings fled, when Purantaranar (Indra) deserted his post, when the chariot-riding Sun, the Moon, and Destiny fled, when the colours on Tirumāl’s (Vishnu’s) body fled, and if the Supreme One did not consume and guard against the ocean poison that pursued them, with whom would you have remained? Where would you have fled to save your lives, O ignorant ones?”

Śivaperumān (Shiva) : Le Libérateur de la Détresse des Dévots et l’Être Suprême

Śivaperumān (Seigneur Shiva) est celui qui tranche les afflictions de ses dévots. Tirumuṇivācakapperumān le confirme en déclarant : « Il est notre grand Seigneur qui s’écoule comme du miel dans les pensées des nobles dévots, coupant ainsi les naissances que nous prenons. »

Le Kalittokai se fait l’écho de ce sentiment dans le ‘Kaḍavuḷ Vāḻttu’(Bénédiction de la Divinité) :

« Après avoir enseigné de nombreux Védas rares aux sages possédant les six connaissances (Sanakādi),

Dissimulant l’eau claire (le Gange) dans ses mèches emmêlées, mettant le feu aux trois cités (Tripuram),

Les esprits féroces (Kaḍuṅkūḷi) qui vont vers leur but sans qu’on le leur dise,

Ô toi à huit bras, à la gorge semblable à un joyau d’une guerre incessante, écoute maintenant ! »

Brahmā (Nānmuhaṉ) eut quatre fils : Saṇakar, Saṇantaṇar, Saṇātaṇar et Saṇatkumara (les Sages Sanakādi). Bien que tous les quatre aient maîtrisé de nombreux arts excellents, ils ne purent voir clairement le chemin du moksha (la libération). Ils s’approchèrent donc de Śivaperumān. Il les éclaira sur l’entité qui est au-delà de la parole, complète, au-delà de l’esprit, omniprésente et existante. Comment les a-t-il éclairés ? Il leva la main, montrant la Mouna Mudrā(Geste de Silence), parlant sans paroles. C’est ce que signifie « Après avoir enseigné de nombreux Védas rares aux sages possédant les six connaissances. »

Un éléphant enragé provoquerait la destruction. S’il est maîtrisé et entraîné, il accomplira des tâches humaines. De même, si le fleuve Gange avait coulé de toute sa force, le monde aurait été réduit en poussière. L’Être Suprême l’a transformé en une goutte, l’a dissimulé dans ses mèches emmêlées, a supprimé sa férocité et l’a laissé s’écouler dans le monde, apportant de nombreux bienfaits.

La Śarabha Upaniṣad confirme que Shiva est le Sarva Saṅkāra Kārttā (Créateur de toute Annihilation), déclarant : « Yontakale sarvalokan jahārasa eka śrēṣṭhaśca sarva » (Celui qui, à la fin des temps, détruit tous les mondes, Lui seul est le plus grand et le tout).

Haraṇ (Shiva), le Seigneur qui accorde la grâce à ceux qui se rendent, le démontre par sa gorge qui ressemble à un joyau bleu. Si notre Seigneur n’avait pas consommé le poison issu de l’océan et protégé le monde, tout le monde aurait péri.

Le Tirukkuṟṟālat Talaipurāṇam demande :

« Lorsque les pūrarar (démons) et les êtres célestes s’enfuirent, lorsque Purantaranar (Indra) déserta son poste, lorsque le Soleil sur son char, la Lune et la Destinée s’enfuirent, lorsque les couleurs sur le corps de Tirumāl (Vishnu) s’enfuirent, et si le Suprême ne consommait pas et ne protégeait pas contre le poison de l’océan qui les poursuivait, avec qui seriez-vous resté ? Où auriez-vous fui pour sauver vos vies, Ô ignorants ? »

Śivaperumān (Shiva): El Aliviador de la Angustia de los Devotos y la Realidad Suprema

Śivaperumān (El Señor Shiva) es quien elimina la angustia de sus devotos. Tirumuṇivācakapperumān lo confirma, declarando: “Él es nuestro gran Señor que brota como miel en los pensamientos de los nobles devotos, cortando los nacimientos que tomamos.”

El Kalittokai se hace eco de este sentimiento en el ‘Kaḍavuḷ Vāḻttu’ (Bendición de la Deidad):

“Habiendo enseñado muchos Vedas raros a los sabios poseedores de los seis conocimientos (Sanakādi),

Ocultando el agua clara (el Ganges) en sus mechones enmarañados, prendiendo fuego a las tres ciudades (Tripuram),

Los espíritus feroces (Kaḍuṅkūḷi) que avanzan hacia su meta sin que se les diga,

¡Oh, tú, de ocho brazos, con la garganta como una joya de guerra incesante, escucha ahora!”

Brahmā (Nānmuhaṉ) tuvo cuatro hijos: Saṇakar, Saṇantaṇar, Saṇātaṇar y Saṇatkumara (los Sabios Sanakādi). Aunque los cuatro dominaron muchas artes excelentes, no pudieron ver claramente el camino hacia el moksha (la liberación). Por lo tanto, se acercaron a Śivaperumān. Él les iluminó sobre la entidad que está más allá del habla, completa, más allá de la mente, omnipresente y existente. ¿Cómo los iluminó? Levantó su mano, mostrando la Mouna Mudrā (Gesto de Silencio), hablando sin palabras. Esto es lo que se significa con “Habiendo enseñado muchos Vedas raros a los sabios poseedores de los seis conocimientos.”

Un elefante enloquecido causaría destrucción. Si es controlado y entrenado, realizará tareas humanas. De manera similar, si el río Ganges hubiera fluido con toda su fuerza, el mundo se habría reducido a polvo. El Ser Supremo lo convirtió en una gota, lo ocultó en sus mechones enmarañados, eliminó su ferocidad y permitió que fluyera hacia el mundo, trayendo muchos beneficios.

El Śarabha Upaniṣad confirma que Shiva es el Sarva Saṅkāra Kārttā (Creador de toda Aniquilación), declarando: “Yontakale sarvalokan jahārasa eka śrēṣṭhaśca sarva” (Aquel que, al final del tiempo, destruye todos los mundos, solo Él es el más grande y el todo).

Haraṇ (Shiva), el Señor que concede gracia a quienes se rinden, lo demuestra a través de su garganta, que se asemeja a una gema azul. Si nuestro Señor no hubiera consumido el veneno que surgió del océano y protegido el mundo, todos habrían perecido.

El Tirukkuṟṟālat Talaipurāṇam pregunta:

“Cuando los pūrarar (demonios) y los seres celestiales huyeron, cuando Purantaranar (Indra) abandonó su puesto, cuando el Sol en su carro, la Luna y el Destino huyeron, cuando los colores en el cuerpo de Tirumāl (Vishnu) huyeron, y si el Ser Supremo no consumía y protegía contra el veneno del océano que los perseguía, ¿con quién se habrían quedado? ¿Adónde habrían huido para salvar sus vidas, ¡Oh, ignorantes!?”